Jméno Slavkov dostala ves snad podle osobního jména prvního držitele vsi Slavka. Přídomek pod Hostýnem získal Slavkov až v roce 1924 ministerským výnosem ze 17. listopadu a to na základě žádosti tehdejšího starosty Aloise Černockého. I když první dochovaná písemná zmínka o této vsi pochází z roku 1349, není pochyb, že lidé zde žili od pradávna, jak to dokazují archeologické nálezy přímo ze Slavkova, kde byla nalezena bronzová sekyrka Lužické kultury či mlat lidu se šňůrkovou keramikou. Kostrový hrob, který byl nalezen v místech naproti školy, dokazuje osídlení v době Latenské. Daleko více archeologických nálezů pochází z blízkého Sv. Hostýna, kde je doloženo osídlení Kelty, kteří na Sv. Hostýně vybudovali mohutné opevnění, jehož pozůstatky včetně valu, ve kterém se nachází Slavkovská brána vidíme dodnes.
Slavkov na počátku 20. století
Kelty vystřídali Slované a Sv. Hostýn se vzpomíná v souvislosti s Velkomoravskou říší. Ve 13 století při vpádu Tatarů na Moravu se několik oddílů dostalo do bezprostřední blízkosti Sv. Hostýna. Podle legendy se oddíly Tatarů pokusily dobýt vrchol Sv. Hostýna, kde byli ukryti obyvatelé z okolí. Tataři se Sv.Hostýn pokusili dobýt z míst, kde se nachází Slavkovská louka "Stráň", která je v dnešní době chráněným přírodním parkem . Zabití Tataři byli údajně pohřbeni na "Šachtě", což je trať v katastru Slavkova. Vše ale nasvědčuje tomu, že tento název dalších tratí, například Vápenka souvisí spíše s dolováním zejména železné rudy, stříbra, zlata a vápence.
První písemná zmínka o Slavkově zaznamenává zajímavou zmínku o zdejší tvrzi v horní části obce, jejíž další osudy nejsou známy, tak i to, že na ní sídlil Oneš Trdlo se svou matkou Bětou. Je historicky doloženo, že zástavby vsi začala na horním konci a teprve v pozdějších dobách pokračovala směrem dolů. Nejstarší čísla v obci jsou 6, 8, 13, 18, 19, 21, 23, 25, 28 a 41 tj. 9 selských stavení a 1 domkářský, všechny v horní části vsi.
V roce 1365 koupil ves Boček z Kunštátu, který již vlastnil Bystřici pod Hostýnem. Od toho roku pak Slavkov patřil k Bystřickému panství a jeho dějiny a dějiny jeho majitelů i samotné Bystřice jsou také dějinami Slavkova. Během staletí vlastnila Slavkov celá řada majitelů, páni z Tvorkova, ze Sovince, ze Šternberka i z Landštejna. Krátký čas vlastnil Slavkov také zemský hejtman a významná postava Moravských dějin Ctibor Tovačovský z Cimburka, který tento majetek prodal kolem roku 1480 rytíři Mikuláši z Hustopeč. Po něm vlastnila panství jeho dcera Magdalena, která se provdala za Buriana Žabku z Limberka. Ten však nedržel Bystřické panství a Slavkov dlouho a již v roce 1555 prodal majetek Přemkovi Prusinovskému z Víckova podkomořímu markrabství Moravského. V roce 1613 se Slavkov spolu s Bystřicí a ostatními obcemi dostává do rukou Václava Bítovského z Bítova, manžela Bohunky z Víckova. Tento přední Moravský šlechtic se velmi aktivně zapojil do stavovského povstání na počátku 17. století a nabádal Moravské pány k boji proti Habsburkům. Při procesu proti účastníkům povstání v roce 1622 byl Václav Bítovský odsouzen "ke ztrátě hrdla, cti i statků" v té době žil již s rodinou v exilu a jeho majetky, tedy i Slavkov byl konfiskován a postoupen Zdeňku z Lobkovic, jehož syn prodal v roce 1650 toto panství hraběti Rottalovi. V rukou potomků dcer hraběte Rottala hrabat z Monte Abbate a svobodných pánů Laudonů, toto panství zůstalo až do dvacátého století.
"Císařská cesta" na sv. Hostýn z poč. 20. století
Největší pohromu utrpěl lid tohoto kraje v době třicetileté války 1618-1648. Plenění a drancování se nevyhnulo ani Slavkovu. Ke konci třicetileté války byla celá Morava i Slavkov obsazen Švédskými vojsky a od nich velmi zpustošen. Po boku Švédů bojovali Valaši od Vsetína, kteří nechtěli přijat katolickou víru. Podle Záhlinického archivu bylo ještě v roce 1674 tedy 26 let po ukončení třicetileté války na panství Bystřickém z 894 gruntů jen 744 osídlených. Z čehož ve Slavkově z 26 gruntů osídlených 22 a 4 pusté. Matrika děkanství Holešovského z roku 1671 praví: " Slavkov kdysi jedna z nejlepších obcí v děkanství nyní úplně hyne. Mnoho gruntů zpustlých a ti, kteří sejí ani skývu svého chleba nemají, nemohouce role vzdělati, místo pšenice klidí pýř a zmudu." Díky výhodné poloze a rozhledu po kraji zaznamenali obyvatelé Slavkova tažení Polského krále J. Sobieského na pomoc Turky obležené Vídni v roce 1683 a také pochod Pruského vojska v roce 1742.
Nelehké byly robotní povinnosti obyvatel Slavkova, kteří museli ročně odpracovat 1248 dní roboty jednospřežní, 156 dní dvouspřežní a 1558 dní pěší. Většina obyvatel Slavkova se živila zemědělstvím, obyvatelé se zaměřovali hlavně na pěstování obilí, chov dobytka a v katastru obce bylo vysázeno mnoho ovocných stromů. Těžká práce na nepříliš úrodné půdě nutila obyvatele, aby se věnovali dalším činnostem . Mnoho jich pracovalo v lesích, které obklopují obec. Dále na katastru obce ležely dva kamenolomy, ze kterých se lámal jemný pískovec, který byl opracován na brousky. Nejslavnější kámen ze Slavkovských lomů je dozajista ten, který je jedním ze základních kamenů Národního divadla v Praze. Zdejší kámen byl použit i na stavbu katedrály Sv. Václava v Olomouci.
Obyvatelé Slavkova patřili k faře a kostelu v Bílavsku. Nebyla to čistě katolická obec, ještě v roce 1650 zde žilo 86 % nekatoliků. Příchodem hraběte Rottala na zdejší panství převládlo postupem času římsko-katolické vyznání. Podle listiny z roku 1782 se zavázali představitelé obcí spadajících pod farnost Bílavsko, že na něj budou každoročně přispívat. Obyvatelé Slavkova chodili ale také do kostela v Bystřici a zejména v létě na Sv.Hostýn. Uprostřed obce stojí zvonice postavená v roce 1833 na místě kde stávala dřevěná zvonice z roku 1765.
Nejstarší rody: Čačala, Janečka, Janíček, Krajcar, Kopřiva, Kotas, Kužel, Matela, Pešák, Rýpar, Sadil, Tomčík, Tomeček a Zicháček.
Nejčastěji zastoupen ve vsi je rod Krajcarů čítající 19 rodin a rod Janečků čítající 9 rodin. Převážná většina jmen je i v současnosti.